Z domová domů aneb Kostarika, část druhá

Prázdniny utekly jako voda a já se musel už pomalu připravovat na to, že za několik dní budu muset opustit Republiku a odjet do Kostariky. Samozřejmě proběhla veliká nakupovací horečka, abych se ujistil, že budu mít vše, co mi v prváku chybělo. Třeba vlajka, nějaké to koření a tak. Když nastal den odjezdu a já s mým kufrem zavítal na letiště Václava Havla, zachvátil mě smutek, že to vše na rok opouštím. Když jsem přišel do fronty a čekal na to, až mi odbaví kufr, už jsem byl myšlenkami úplně jinde a říkal si, jak to vše dopadne. Při cestě do Kostariky se objevila jen malá komplikace a to už v Česku, když jsme se strejdou Leošem, který mě odvezl na letiště, řešili visa do Ameriky. To starý mi prý prošlo, i když jsem ho měl na dva roky. Nebýt strejdy, tak bych asi ten den nikam neodletěl. Nejprve jsem letěl do Německa. Cesta trvala zhruba 45 minut a pak jsem musel najít letadlo mířící do Ameriky. To už bylo pořádné letadlo a letělo se zhruba 7 hodin. V Americe jsem měl pouze dvě hodinky, a tak jsem musel být ve všem docela svižný. Zde jsem potkal jednoho kamaráda z Jižní Afriky a spolu jsme tak dorazili do Kostariky, kde na nás čekala malá skupinka dalších studentů z naší školy. Tak jsme si vzali taxi a jeli tam. To už byla venku tma a my unavení z cesty náročné jsme ulehli ke spánku. Další dny začali přijíždět ostatní druháci a nakonec i samotní prváky, které jsme řádně uvítali. Měli jsme první párty a seznamovací hry. Také přijeli mí spolubydlící. Jeden je z Kostariky a Mexika (Mexičan, který žije v Kostarice), ten druhý je z Indie. Myslím, že vše jde jak po másle a snad to i dlouho vydrží. Je zase sranda si zapamatovat všechny ty složité jména, protože jméno jako Pepík nebo Honza tu nenajdete. Takže všichni nosíme jmenovky. Někdy si děláme srandu, že předstíráme, že jsme prváci, a jak jsme moc zmatení a že nevíme, kde je naše rezidence. Určitě to bude super ročník a snad vytvoříme dobrou a fungující komunitu.